Návrat na titulní stránku Půlnoční vlak
První strana
Povídky
Básně
Články a reportáže
Pár odkazů jinam
Napište nám

Život je plný nádherných a tajuplných věcí (ovšemže také ošklivých, ale o těch všichni vědí i beze mne), a tak jsem v posledních třech týdnech zkoumala záhadu, jež se nazývá Vyšší odborná škola informačních služeb. Věnovala jsem jeden víkend pročítání diskuzního fóra tohoto vzdělávacího zařízení a zjistila jsem, že největší problémy způsobuje studentům získávání informací. Konkrétně provozních informací vysílaných školou. Ještě přesněji provozních informací, které by škola měla vysílat.

Dost zkušeností jsem nasbírala i já v průběhu svého prvního zkouškového období (když o tom tak přemýšlím, vlastně už při zápisu do prvního semestru). Pro pochopení teď vysvětlím onen zvláštní trik, díky němuž jsem studentkou VŠE, ale navštěvuji VOŠIS. VOŠIS má tři studijní plány, zkráceně knihovníky, muzejníky a íčkaře (Podnikové informační systémy), z nichž PIS je od letoška garantován VŠE jako bakalářský. Proto letošní íčkaři spadají pod VŠE a jsou studenty vysoké školy, zatímco knihovníci a muzejníci jsou studenty vyšší odborné školy. A platí pro ně jiná pravidla.

Studenti VOŠIS si nechávají zapisovat do indexů a do studijních zpráv. Studijní zprávy na konci zkouškového odevzdávají na studijním. Pro studenty VŠE nebyl vydán jasný pokyn. Ještě v polovině zkouškového nevěděli ani vyučující, jak nám mají zapisovat - jestli jenom do indexů (jako na vysoké), nebo i do studijních zpráv. Prý se o tom ještě nerozhodlo. V den, kdy jedna profesorka vyhlásila dodatečný termín zápisu do studijních zpráv, odpovědělo vedení školy na přímý dotaz studenta, že bakaláři (rozuměj studenti VŠE, kteří možná jednoho dne složí bakalářskou zkoušku) zapisují pouze do indexů.

Informační šum se dotkl i mé osoby. Vdávala jsem se první sobotu po zápisu a následující pondělí jsem šla do školy, takže první, co jsem každému profesorovi řekla, bylo: "Jmenuju se Trmotová, ale vy mě máte v seznamu pod jménem Karlíková. Já se totiž vdala..." Ale jak už to chodí, na jednu profesorku jsem zapomněla. Shodou okolností se jednalo o ITE, předmět, kde přednášky vede někdo jiný než cvičení, jsou o něčem jiném, píší se dva zvláštní zápočtové testy a dotyčná profesorka přednášela, takže nevedla docházku. K zápočtovému testu jsem šla klidná, neboť se jednalo o předmět HTML, konkrétně tvorba stránek ještě o něco málo jednodušších než jsou tyto (ovšem značně méně kýčovatých), takže pohoda. Po pár dnech kouknu na naše stránky a hle, výsledky testu! K náhradnímu termínu nechť se dostaví sl. Trmotová...

Došlo mi to hned. Test se odevzdával na disk pod logovacím jménem, které jsem si nechala původní, tedy Karlikov. Na seznamu studentů ale figuruji pod současným jménem. Spojitost mezi mým loginname a skutečným jménem může odhalit jen ten, kdo mě zná pod oběma. Což není (nebyl) případ dotyčné profesorky. A skutečně, od Trmotové nepřišla ani čárka, kdežto Karlíková vypracovala vynikající práci. Profesorka mi poslala mail, že z její strany zápočet mám. Všem svým kamarádům jsem potom s úsměvem vykládala, že slečna Trmotová sice HTML nemá, ale já žádnou slečnu Trmotovou neznám. Veselá historka z natáčení.

Nedosti na jedné veselé. Jiný pan profesor zaznamenal díky odevzdaným pracím a průběžnému testu existenci Trmotové, ovšem neškrtl Karlíkovou. Naštěstí ty dvě židle, na kterých jsem měla sedět při zápočtovém testu, byly v jedné posluchárně...

Když jsem úspěšně napsala test z druhé části ITE, začala jsem shánět autogramy do indexu. ITE mohl zapsat kterýkoli z profesorů, spatřila jsem pana profesora, vrhla se po něm a na dotaz, zda by mi mohl zapsat do indexu, jsem se dozvěděla, že nemám zapsané HTML. Ale paní profesorka je někde v budově...

Inu, čekala jsem na ní asi hodinu, než jsem se dozvěděla, že celý den píše náhradní testy skoro se všemi třídami. Podařilo se mi ji odchytit v pauze a vymámit z ní autogram. Když jsem procházela kol hloučku spolustudentů, pochlubila jsem se, že už mám všecko, všecičko.

Odvětili, že jsem první.


Podtrženo, shrnuto: Informační šumy či nešumy na naší škole jsou, zdá se, denní realitou. Naštěstí všecko zlé je k něčemu dobré: máme neopakovatelnou příležitost naučit se dolovat inforamce, posuzovat jejich věrohodnost, shánět je po zlomcích a vyvozovat z nich závěry, přičemž si pravděpodobně nijak neublížíme, protože nakonec - i když třeba v šibeničním termínu - se kýžená informace někde objeví. Jak by řekl klasik:

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!

H.T.



Zpět