Návrat na titulní stránku Půlnoční vlak
První strana
Povídky
Básně
Články a reportáže
Pár odkazů jinam
Napište nám

Tak jak jste oslavili Velikonoce? My jsme si jejich příchod opravdu užili. V pondělí jsme sice chtěli jít původně s Martinem na mši, ale touha po sociálních kontaktech v nejbližším okolí a po troše srandy nás přemohla a my se připojili k plánu svých spolubydlících.

Řečeno lidsky a polopaticky: šli jsme koledovat.

Když se to tak vezme, takový dům, jako je náš, ve spoustě věcí připomíná vesnici. Všichni se znají, dámy na vhodném místě probírají osobní záležitosti ostatních, když je potřeba něco si půjčit (statistiku jsem ještě nedělala, ale sůl a cukr nejsou na prvních místech), stačí zazvonit u souseda. Ale u souseda pečlivě vybraného, jak ukázalo naše koledování.

Nemyslete si, že jsem tak emancipovaná, abych vzala vrbové proutí, spletla si pomlázku (to bych si dřív spletla ruce dohromady) a vyrazila mlátit chlapy. Já jsem jenom nesla košíček, případně se nechala trochu vyšlehat. A vozila jsem si Martina z patra do patra.

V našem domě jsou čtyři výtahy, vždy dva a dva u každého schodiště (ano, máme i schodiště a já po něm chodím, abych si trochu zasportovala). Ty dva u jednoho schodiště se přivolávají jedním tlačítkem. Navrch staví v každém patře, kde je někdo přivolá. Vzhledem k tomu, že do každého výtahu se vejde právě jeden vozík, je takové přivolávání dost nepraktické. To si takhle jedeme dolů a třeba ve třetím patře nás zastaví, počkáme si, až se dveře zavřou (trvá to dost dlouho, což je dobře, ale možná mohli konstruktéři přidat na panel tlačítko pro okamžité zavření dveří), a jede se dál. Inu, ten, kdo ty výtahy navrhoval, při tom myslel hlavou.

Naše koledování (abych se konečně dostala k jádru pudla, ale já jsem strašně ukecaná; četl jste někdo Život a názory blahorodého pana Tristama Shandyho od pana Laurence Sterna? Ten je taky ukecaný a ta knížka je pěkná), tedy naše koledování začalo v prvním patře. V přízemí bydlí jenom domovník, kterého nemáme moc v lásce. Ale nezačali jsme právě šťastně: zazvonili jsme u maminky přítelkyně našeho spolubydlícího Michala. Michal si diplomaticky stoupl dozadu, ke dveřím se postavil Martin, já zazvonila a otevřel bratr oné přítelkyně. Maminka ho nejprve okřikla, proč vůbec otvírá, pak ale přišla a slušně Martinovi vysvětlila, že letos nemají náladu slavit Velikonoce. Kdyby stál u dveří Michal, asi by to dopadlo jinak. Dost možná bychom se i pěkně pobavili (my ostatní).

Ani naše druhá zastávka nebyla moc úspěšná. Zazvonili jsme totiž u souseda, který má kvůli jedné staré záležitosti doživotní pifku na Martina. Martin zůstal nediplomaticky vepředu, a tak se mu dostalo přednášky o tom, že se s ním dotyčný nebaví. Na tak jednoduché sdělení byla přednáška poněkud dlouhá. Odcházeli jsem tedy zatím s prázdnou.

V prvním patře už nám nikdo neotevřel (suď Bůh, jestli byli všichni na chalupě nebo nás nechtěli ani vidět) a my se přesunuli do patra druhého. Zde jsme zastihli velmi milé sousedy, kteří kvůli kočce neodjeli na chalupu. Velikonoce prý nedrží, ale pozvali kluky na skleničku. Martin dostal čokoládová vajíčka, protože měl za zády manželku, která mu nedovoluje pít alkohol. (Pro milovníky šnapsu: kromě piva po jídle, ze zdravotních důvodů; reálných zdravotních důvodů.) A já jsem dostala co proto, když tedy Martin půjčil sousedovi pomlázku.

Tady jako by se štěstí obrátilo, od té chvíle už nás nikdo nevyhodil. Někteří sousedé na nás sice nebyli připraveni, ale košík vajec a láhev červeného chlapci vykoledovali. Já jsem košík vajec rozdala. Zbylo mi jediné vajíčko, a to jsem v půl jedné odpoledne snědla. Cítila jsem se skvěle, nikdo mě totiž skutečně nezmlátil a navrch jsem se seznámila se sousedy, alespoň s některými. Už mám taky povšechnou představu o tom, kdo kde bydlí. Brzo to zapomenu... Co takhle obejít sousedy o letnicích?

V půl čtvrté přijeli naši rodiče. Táta mě šíleně zmlátil. Zmlátil i přítelkyni našeho spolubydlícího Michala a naši podnájemnici, která se mi druhý den svěřila, že má hrozná jelita. Kousky pomlázky, které zůstaly ležet v předsíni, jsem druhý den pečlivě vysbírala.


Co dodat závěrem? Jen doporučení: pokud nebydlíte na vesnici, ale v paneláku nebo činžáku, vyražte na pomlázku po sousedech. Můžete se domluvit s tím sousedem, kterého máte nejradši, a třeba s sebou vzít obětního beránka v podobě manželky či přítelkyně. Seznámíte se se sousedy (pokud se nebudete ostýchat zvonit u všech dveří) a možná se stanete oblíbenými. První rok nečekejte velkou pomlázku, na druhou stranu skoro ve všech domácnostech se najde nějaká ta lahvinka a pozvání na panáka je u dospělých koledníků už také součástí tradice.

H.T.



Zpět