Návrat na titulní stránku Půlnoční vlak
První strana
Povídky
Básně
Články a reportáže
Pár odkazů jinam
Napište nám

Tak letos jsme o Velikonocích nešli koledovat.

Jednak nás už nebylo tolik, jednak jsme to tak trochu nestihli. Ale chtěli jsme jít v neděli do kostela, vážně. Vstali jsme včas, všechno klapalo... dokud nepřišla kočka.

Kočka přišla od sousedky o patro níž. Zabloudila, chudinka, myslela si, že je skoro doma, a zoufale mňoukala přede dveřmi. To mňoukání jsem slyšela, otevřela dveře a kočka vletěla do bytu a rovnou k balkónu. Uprostřed jídelny se zarazila.

Podívala se doleva, podívala se doprava, došlo jí, že někde špatně zatočila. Ale kde? Otočila se ke mně a spustila znovu.

Jsem měkkého srdce a laskavé povahy, zželelo se mi té ubohé micinky a vzala jsem jí do náruče. Důvěřivě se ke mně přitiskla.

"Jenom vrátím kočku, hned jsem zpátky," sdělila jsem svému miláčkovi, který byl ještě v koupelně.

"Fajn, tak mi ale zvedni hlavu," odvětil můj nejmilejší. Položila jsem kočku a zvedla Martinovi hlavu. Kočka zahučela pod vanu.

Klekla jsem na kolena a začala prozkoumávat prostor pod vanou. Tma a prach, kočka nikde. Ani s pomocí baterky se mi jí nepodařilo odhalit. Dveře na chodbu zůstaly otevřené - asi se prostě vydala dál směrem k domovu. V kliidu jsem domyla Martina a šla se pro jistotu zeptat sousedky, jestli se jí Míca vrátila.

Nevrátila.

Vydaly jsme se společně o patro výš a do koupelny. Sousedka klekla na své bolavé, nemocné nohy - co všechno člověk neudělá pro zvíře! - a volala pod vanu: "Micinko! Micinko!" Kočka nic.

Nakonec jsem otevřela dvířka ke stoupačkám. Ano, to jsou ty tlusté roury, co je na nich vodoměr. Dole, ve špíně a prachu, ležela Micina. Zavolala jsem na ni. Nic. Sousedka do ní šťouchla holí. Nic. Dostala jsem strach, že to blbé zvíře zalezlo do našich stoupaček zdechnout - víte, jak si hledají klidné místo a tak? Ležela tam jako zdechlina. Probral ji až vysavač. Tedy obrácený chod vysavače. Vstala, otřepala se a -

Zalezla ještě hlouběji, mimo dohled.

Sousedka zavolala manželovi, aby Micinku přemluvil, že prý na něj dá. (Ta zpropadená kočka!) Chudák soused přijel ze hřbitova, otevřel stoupačky, naklonil se dovnitř a začal křičet.

Prosil, přemlouval, vyhrožoval. Nic nepomohlo. Kočka stále mimo dohled, tichá a nehybná. Nakonec jsme ji tam nechali, že vyleze, až se probudí a bude mít hlad.

(jestli se probudí, špital ošklivý hlásek někde uvnitř)

Nevylezla. Po několika hodinách náš hrdinný spolubydlící zedník Tom ztratil trpělivost. Vmáčkl se do prostoru mezi stěnou a vodovodními trubkami a nahlásil, že kočka je vzadu v rohu. Ať prý tam vlezu a vytáhnu jí ven.

Vlezla jsem tam. Bylo tam po čertech málo místa, prach, hřebík a jedna tvrdohlavá spící kočka. Tomáš ji polil zezadu vodou, že prý vyskočí. Nevyskočila a já jsem jí levačkou prostě nevytáhla. Tomáš se musel vrátit do minimálního prostoru, zkroutit se a čapnout číču za kůži na krku sám.

Když jí vítězoslavně nesl domů, poškrábala ho po celém hrudníku a břiše. Takový je kočičí vděk.

A poučení?

Až vám bude u dveří mňoukat cizí kočka, neotvírejte. Ať si ji majitel laskavě vyzvedne sám.

H.T.



Zpět