I.
 
V kubistickém pokoji
klečí malý stolek
a někdo okolo mlčí.
Květina ve váze
se provokativně šklebí,
má toho dost.
Celý život žít v rámu
je smutné
a nic na tom nemění geometrické orgie.
 
II.
V pátek odpoledne
 
Na asfaltovém podnosu
punčový řez ulicí,
domečky z marcipánu.
O půlnoci se někdo nakloní
se stříbrnou lžičkou
a bude po všem.
Pár hvězd, jednohubek,
uvízne mezi zuby,
ráno je vypláchne rosa.
 
III.
Odpolední blues
 
Na zápraží
slunce praží, ruce se vzpínají
k modři nebe, mé rty trpce
proklínají…
Vrásky mnohé,
potu plné, odpolední blues
pálí v ústech a mé srdce
zpívá smutný kus.
 
IV.
 
Jsi někdy
tak nádherně poddajná,
připadám si,
jako kdybych tvaroval
sluneční paprsky.
Voníš po jasmínu,
ukrytá v písku,
jen lehce skrytá,
tak, aby na tebe nedosáhl příboj.
Jsi jako hravé kotě,
natahuješ po mně drápky
a já se směju,
jak se ti všude ježí srst.
Je to tak krásné,
uléhat se slunečnicí,
jasnou a šťastnou,
je to nakažlivé…
Utíkám.
Cítím vůni moře a dálek,
zůstáváš jen ležet
a usmíváš se,
víš, že ani zapadající slunce
se neutopí.
 
V.
 
Prozřela se smíchem
a vánek foukal jen tiše,
aby nerozmazal kontury.
Z nebe se snesla
záclonka z mlhoviny
a diskrétně ji obtočila
jak popínavá květina.
Náhle utichla,
neuchopitelná
a přitom jasná,
jak barva nebe,
když krvácí.
 
VI.
Blues jen tak
 
Sedím sám,
sklenice pevně ve svých rukou -
zkušený kapelník.
Nad barem
to nezvykle září,
cítím úplněk
(možná si se mnou
ale jen pohrává žárovka).
Rozechvívá mě to,
je mi jasné,
že klavírista,
který se rozpouští
v černobílém jin a jang
svých klapek,
je den ode dne lepší,
a letmý pohled,
který na mě vrhl
přes noty
mě řeže a
svírá
víc a hlouběj,
než ta jeho hudba,
smutná, jak listopadové
pohřby listí.
 
VII.
troubím
 
Slunce mi roztápí
záda
a stín se roztéká
přede mnou
Slina
zasyčela
jako dusítko
a klobouk
mi skropil tvář
chladem
Zpoza horizontu pták
vypadl
taková náhoda
A stromy
už přerůstá večer
 
Stáhni textový soubor


Jan Smutný

Zpátky do oddělení básně