VIII.
blues ke kávě
 
Pokroutil jsem krok
a zahnul za roh,
vítr odfukoval
poloprázdné kabáty.
Ulici pokrylo listí,
zahnědlé noty
v smutné písni
na asfaltovém papíru.
Rytmus mých bot
podbarvují akordy
šumících stromů
a já už snad konečně,
čistě a melodicky,
zapadám do partitury
mollového podzimu.
 
IX.
 
na chodník
kapají kousky botů
a cvaklo další slovo
úhoz duší o klapku
doznívá ve svém přítmí
další nesmyslně
zamilovaný
do života
uvízl v zákrutách stínů
 
X.
Kresba uhlem
 
jiskřičky v oknech aut
v očích
co se ztrácí v davu
kapičky poledne
slova k polévce
v restauracích
a kavárnách se zahrádkou
šaty se vlní
na ženách
a ženy na balkonech
na terasách
bílé schody
koušou mraky a
slunce vyplazuje jazyk
z vody
 
XI.
 
Modrá pára
stoupá od kanálu,
noc dýchá bolestivě,
tlačí mne
a neonová červeň
se rozlévá mlhou,
rád bych ji nasál.
Kapičky se proplétají
záblesky matného světla
a připomínají mnoho věcí,
když se chladivě roztékají
po zamyšlené tváři.

*

Tam někde za nocí
je dlouhá, prostorná
a tichá pláň,
zamyšlená.
Pomalou a niternou pouť k ní
otevírá brána z mnoha kostí,
kostí na prach vysušených,
vítr je odnáší.
Vzduch je těžký
a hnědá barva
působí tíživě pod kroky,
trudně.
Pohled dolů
odhalí mnoho stop
navždy vtisknutých
do tváře krajiny.

*

Kdo hladí kapra po tváři,
dívá se do očí moudrosti,
neboť ta jediná mlčí.
Osamělost ?
Ta řve a skučí,
jak hladová meluzína.
Když ji cítím na blízku,
rád se přikrývám květinou,
vůně objímá,
barva hřeje,
a někdy se mi zdá,
že cosi v ní i zpívá.
 
XII.
 
Spím tváří v tvář noci
Plním sny
do škvírek
ve špatně přivřených víčkách
Proplétám se hvězdami
šeptají
mají cizí přízvuk
vytratí se nad ránem
a příště už je nepoznám
a ony mne nepozdraví
Hořkost mi slabě
desinfikuje ústa
Na zastávce
u měsíce
jako vždy o půl třetí
Tramvaj vyráží z mlh
má lesklý čelní nárazník
zaslepí
a pak propluje skrz
jako malá smrt
Probudím se
jen s malou vzpomínkou
na to
co se už příště nestane
a duše je nakřaplá
jak talíř
po babičce
 
Stáhni textový soubor


Jan Smutný

Zpátky do oddělení básně